Zápis z výletu do Lipové Lázně

Vlakem za krásami Jeseníků

Naše parta, jak známo, schází se často při žejdlíku piva, či stopičce něčeho ostřejšího. S životem hospodským spojen jest syndrom pivního břicha, jehož vzrůstu je možno zamezit příhodně zvolenou sportovní aktivitou. Mnozí z nás již přišli na to, že SPORT není sprosté slovo a pěstují rozmanité tělocvičné činnosti ku prospěchu těla i mysli. Zato návštěva restauračního zařízení dávno není pro nás aktivitou sváteční. Hledajíce nové způsoby povyražení, které by přinesly takříkajíc svěží vítr mezi klasicky strávené večery v pivnici, jal se Výbor pro plánování výjezdních zasedání uspořádat opět zájezd, jenž by svou podstatou oslavoval jak turismus, tak i pivařství. Při rozmýšlení, jak hospodské kratochvíle aplikovat do turistického prostředí, přišla vhod akce Českých drah a obchodního řetězce Lidl, kterážto umožnila velmi výhodně zakoupit celodenní síťovou jízdenku. Státní svátek 8.5.2013 se tedy jevil jako nanejvýš vhodný. Cílem tohoto zájezdu byla stanovena cestovateli oblíbená obec Lipová-Lázně a z turistického jejího bohatství byly k návštěvě vybrány Jeskyně Na Pomezí a Lesní bar.

Jedním z významný bodů výletu bylo řádně využít onu síťovou jízdenku, z Jičína jsme tedy vyjížděli vlakem směr ku Hradci Králové ráno v 5.33, cesta trvala asi pět a půl hodiny, kdy jsme urazili přibližně 200km a pětkrát jsme přestupovali. Cestování vlakem po vlastech českých není možná nikterak rychlé ani komfortní, ale pro turismus nanejvýš příznačné. Daleká cesta nám poskytla mnoho prostoru pro spřádání obvyklých plánů a typické tlučhubaření a pábení. Jak jinak než s pivem v ruce, nyní v cestovním plechovkovém provedení.

Kolem jedenácté hodiny jsme konečně dorazili k prvnímu cíli – krasové jeskyně. Během prohlídky jsme měli možnost se kochat skvosty vytvořenými přírodou a zapojit u toho svou fantazii. Jak se říká – každý vidí jen to, co chce vidět. Mnozí z nás v překrásné krápníkové výzdobě našli zvířata (zkamenělý pes, had, sloní ucho, spící sova), jiní si zde promítli vědomosti zeměpisné a turistické (plastická mapa hor, maják, šikmá věž v Pise, turecký hřbitov, indická pagoda), no a našli se i tací, kteří zde nalezli podobnost krápníku s erotickými pomůckami. Bylo také znát, že se přiblížil čas oběda, protože některé útvary nám připomínaly i jídlo (vodopád ze šlehačky či pivní pěny, bůček). Na oběd jsme si však ještě museli nějakou dobu počkat. Vzhledem k tomu, že nás čekala návštěva Lesního baru, usoudili jsme, že by byla škoda, trávit polední čas v restauraci a vydali jsme se vlakem a následně pěšky lesní cestou k našemu druhému cíli.

Příroda (a zřizovatelé lesního baru) mají zato, že většina přírodních krás musí být na kopci a jejich návštěva tedy není „zadarmo“. Cesta od vlakové zastávky nebyla dlouhá, ale co se stoupání týče, velice výživná – ze tří kilometrů jsme dva a půl šli do kopce. Pravda je, že to zas tak nebolelo, jak jsme čekali, a odměnou nám byl nádherně zrealizovaný nápad. Lesní bar – místo, kde si člověk může uprostřed krásné přírody vychutnat příjemné chvíle jako v restauraci. Jednu výhodu této hospodě nemůžeme upřít: ani po několika hodinách tu není „zahuleno“. Dřevěnými žlábky je do vykotlaných pařezů vedena čistá studená voda z potoka, která chladí láhve s pivem, kořalkou či limonádou. Jednotlivé lahvičky se pod proudem vody krásně pohupují, jako by chtěly říct „vezmi si mě“ „ne já jsem na řadě, mě si vezmi“. Posadit se můžeme na bytelné dřevěné lavice, mohutné klády nebo špalky ořezané do tvaru hřibu. K dispozici je tu ohniště pro opečení buřtíků. A to byla věc, na kterou jsme spoléhali a na kterou se těšili. Až po tom pivu samozřejmě!

Zlatavý mok a nějaký ten špekáček, šumící les, zurčící potůček, čerstvý vzduch. Jarní idylka. Spojení příjemného a ještě příjemnějšího, aneb jak praví klasik: jaro je jako když v hospodě umejou okna. Trefné úsloví, převedené do praxe. Zde jsme prožili opravdu příjemné odpoledne a po několika hodinách jsme se jednoduše skutáleli zpět na zastávku Horní Lipová. Než jsme vyšli, tak jsme si samozřejmě nezapomněli nabalit s sebou lahváče v počtu odpovídajícím délce cesty domů. Když jsme všechno vypili, vlak nás spolehlivě ukolébal a tu poslední část cesty jsme prospali. Po příjezdu do Jičína nikoho ani nenapadlo nic jiného než jít domů.

A kam pojedeme příště přátelé?